Zápis cesty na Ukrajinu z 22. – 26. července 2009
Účastníci: Lumír Svoboda, Martin Činčala, Milan Činčala
Na Ukrajinu jsme se vydali ve středu večer 22. července 2009 po večerním programu Xcampu ve Smilovicích. Tentokrát jsme se vzbouřili proti dopravní prostředku, a proto Lumírova Lada zůstala doma, aby mohla brázdit kopec na Godulu a zpět. Vyjeli jsme starou Hondou a celou cestu jsem „trnul“, abychom dojeli a něco se nepokazilo (to bychom asi pěkně dostali za uši a už slyším případně větu: „Žigul by to určitě dojel !“).
Tuto cestu provázely trochu obavy spolu s očekávaním, jak to v Rudnikově Hutě vypadá. Věděli jsme, že veškeré práce na přístavbě hygienického zařízení u školy jsou pozastaveny a všichni se věnují opravám požárem poškozeného domu Valentíny Jovba. Cílem naší cesty bylo zdokumentování probíhajících oprav u Valentíny a zároveň jsme měli v plánu provést montáž ležeté kanalizace v hygienickém zařízení u školy, aby mohla být zabetonována základová deska. S těmito úkoly odjíždíme a doufáme, že je dokážeme splnit.
Na slovensko-ukrajinskou hranici jsme dojeli ve čtvrtek 5:30 ráno a slovenskou část jsme projeli rychle a bez větších problému. Komplikace nastaly u ukrajinského celníka, který nějak nechtěl uvěřit důvodu, proč jedeme na Ukrajinu. Stále nám nabízel svůj důvod – prý jedeme lovit medvědy. Po vypsání celní deklarace (nevěděl jsem, že vůbec něco takového existuje – holt jsem mladší ročník) se šel podívat do kufru auta. Po otevření tašky a vylovení prvního předmětu – malé plastové lopatky se smetáčkem, začal s námi diskutovat, potom třísknul kufrem a se slovy „uježďaj“ jsme zdárně projeli hranici.
Po cestě jsme se zastavili v Mukačevě na bazaře, kde jsme zjišťovali ceny a sortiment materiálů pro kanalizaci. Po příjezdu do Rodnikové Huty jsme vyložili dovezené věci a potřeby pro děti, naložili pastora Ivana Hnatkoviče do auta a jeli vyřídit určité záležitosti do Svaljavy a nakoupit materiál na kanalizaci. To se nám nakonec podařilo (nejpřesvědčivější argument zněl: „Buď to bude dneska, nebo to jedeme koupit jinde!“). Tímto se vše zrychlilo a v podvečer byla kanalizace u školy.
V pátek ráno po snídani jsme zjišťovali, kde je vynechaný prostup přes základové pásy pro průchod kanalizace. Pastor Ivan nám ukázal místo, kde se prostup měl nacházet. Začali jsme základový pás odkopávat nejprve z jedné strany, později z druhé strany, odkopávali pás dále a něco co mělo připomínat prostup základem, jsme pořád nemohli najít. Později přišel pastorův syn a tvrdil, že prostup je metr od rohu základu. Tak daleko už jsme měli odkopaný základ a věděli, že tam nic není. Pomalu nám začínalo docházet, že otvor si budeme muset nakonec prosekat nový a zcela sami. Začali jsme sekat a po poledni jsme byli přes půlmetrový betonovo-kamenný základ konečně na druhé straně. V zemině jsme vykopali drážku pro hlavní větev kanalizace a rychle začali provádět montáž kanalizace. V podvečer přišel Ivan se synem Sašou nám pomoci, abychom stihli v určitých místech zabetonovat a zajistit kanalizaci proti posunutí. Práce byla ukončena kolem 21 hodin.
Sobotní dopoledne jsme strávili v místním sboře a odpoledne se vydali s místními členy sboru do ústavu v Remetech. Tam jsme obyvatelům rozdali pečivo a sladkoski. Večer bylo opět sejití ve sboře a po jeho ukončení jsme byli pozváni k pastorovi, abychom se domluvili na dalším postupu jednotlivých prací a naplánovali další cestu.
V neděli ve 4:00 ráno odjíždíme ze školy, abychom se vyhnuli velkým frontám na hranici. Zažíváme jeden z nejrychlejších přejezdů a přes ukrajinsko-slovenskou hranici projíždíme do 20 minut. Během cesty se zastavujeme na hradě Strečno a odpoledne dojíždíme domů.
Zapsal: Milan Činčala
